Hlučínsko

Hlučínsku, krajině mezi řekou Opavou a dnešní státní hranicí s Polskem na úseku mezi Opavou a Ostravou, z pohledu rozlohy České republiky téměř zanedbatelné, dostalo se tohoto pojmenování teprve v moderní době, bezprostředně po první světové válce. Hlučínsko však není jen pojmenováním zeměpisným (jako polské Kraik Hulczynski nebo německé Hultschiner Landchen), ale též fenoménem moderních českých dějin. Představuje v dějinách českých zemí specifikum, jehož vývoj je od poloviny 18. století něčím, co by němečtí historikové nejspíše nazvali "Sonderweg" - zvláštní, specifickou vývojovou cestou. Toto specifikum nebylo dáno pouze tím, že hlučínské území (spolu s větší částí Slezska) bylo v roce 1742 odtrženo od zbytku České koruny, ale především tím, že se jako jediná částečka této velké územní ztráty v roce 1920 za dosti zvláštních okolností vrátilo ke své mateřské zemi.

Do poloviny 13. století, se hlučínské vesnice a města rozvíjela jako organická součást středověké provincie holasické, Moravy a posléze, po roce 1318, slezského knížectví opavského. I když doklady o osídlení tohoto kraje máme z doby prehistorické a raně historické, hustěji bylo Hlučínsko osídlováno za vlády posledních Přemyslovců od počátku 13. století, hlavně zásluhou kolonizačního úsilí velehradského kláštera. Většina kolonistů přicházela pravděpodobně z Moravy, pouze v severní a severovýchodní části dnešního Hlučínska se ve větší míře uplatnili i kolonisté z jazykově německých krajin. Zdá se, že setkání slovanského usedlého obyvatelstva s etnicky německým prvkem dalo zejména po zotavení se kraje z mongolského vpádu na počátku 40. let 13. století k hospodářskému oživení. Již tehdy se Hlučínsko stalo součástí české kulturní oblasti, jak to dokládá např. dílo Konráda z Benešova, Mistra pražského vysokého učení, psané převážně česky, nebo známého stoupence Husova Lacka z Kravař. Konec středověku a nástup raného novověku přinesly Hlučínsku a jeho obyvatelům vlnu útrap, zaviněných vpády cizích vojsk. V první polovině 80. let 15. století to byla vojska uherského panovníka Matyáše Korvína, která na čas připojila toto území k uherskému království, a za třicetileté války zejména vpády dánských a švédských žoldnéřských vojsk, která zle poplenila a vypálila Kravaře, Kouty, Chuchelnou, Píšť i města Benešov a Hlučín. V samotném Hlučíně bylo zcela vypáleno 80 domů, v řadě vesnic bylo obyvatelstvo zdecimováno na polovinu, několik vsí zaniklo úplně. Hospodářská obnova po třicetileté válce pokračovala rychle, vycházela z iniciativy místních vrchností i v Opavsku a Krnovsku vládnoucího knížete Liechtensteina, dála se však převážně na úkor poddaných, kteří přežili třicetileté válečné běsnění. Tak jako v jiných částech českých zemí na to reagovali sedláci protivrchnostenskými vzpourami a nepokoji.

Nová etapa hlučínských dějin se začala odvíjet v polovině 18. století. Nástup ženy - Marie Terezie na vídeňský císařský stolec se stal záminkou k vyvolání rakousko-pruského válečného konfliktu, jehož první, pro Habsburky neúspěšná, epizoda byla uzavřena vratislavským mírem 1742, podle kterého větší část Slezska, včetně levobřežní krajiny při řece Opavě mezi Opavou a Ostravou, připadla Prusku. Hlučínské vsi a městečka se tak staly na téměř dvě staletí, po dobu šesti generací, součástí pruského státu. Byly přičleněny k pruské správní oblasti hlubčické, později připojeny k okresu ratibořskému. Nové státoprávní uspořádání učinilo z Hlučínska periferii pruského státu, což přineslo značné obtíže hospodářské. Staré obchodní kontakty byly zčásti, i když ne úplně, zpřetrhány. Teprve rozmach moderní industrializace hornoslezské oblasti báňského a hutního průmyslu na přelomu 18. a 19. století a poté vznik ostravské průmyslové oblasti východně od Hlučínska umožnily přeměnu kraje v zemědělské zázemí těchto aglomerací a ve zdroj pracovních sil pro nově vznikající uhelné doly a hutě. V polovině 19. století se stalo Hlučínsko samo sídlem několika, ne však významných průmyslových podniků. Vedle lnářské továrny v Hlučíně to byly zejména uhelné doly na landeckých slojích (Petřkovice, Šilheřovice, Koblov od r.1780), původně v majetku místních vrchností a od r. 1843 vídeňského bankovního domu Rothschildů. Mnoho Hlučíňanů odcházelo do Pruska jako zedníci a podomní obchodníci. Bezprostředně před vypuknutím 1. světové války docházelo za prací do ostravských dolů, tj. na území cizího státu, nejméně 6 000 Hlučíňanů. Po připojení většího dílu Slezska k Prusku zahájila pruská vláda v oblastech osídlených obyvatelstvem českého a polského jazyka tvrdý germanizační kurz. Podle Catalogu cleri olomoucké arcidiecéze, k níž Hlučínsko i po pruském záboru nadále patřilo, byly roku 1840 z 38 obcí pouze dvě s německy hovořícím obyvatelstvem: Třebom a Sudice. Díky zejména katolickému duchovenstvu se "moravština", jak svůj jazyk Hlučíňané nazývali, uchovala mezi lidem jako běžný hovorový jazyk. Teprve ve 40. letech 19. století se ze strany vlastenecky smýšlejících kněží dály pokusy vtisknout neuvědomělému češství hlučínských "Moravců" rysy moderního českého vlastenectví a vědomí kontinuity s českým etnikem na druhé straně hranice (Lelkův slabikář, knihovny, české knihkupectví v Hlučíně apod.). Toto úsilí však nemělo valný úspěch. Obyvatelstvo Hlučínska si sice uchovalo svůj původní jazyk (silně však promíšený germanismy), ale politicky se většinou přimklo k pruské státní ideologii, což bylo bezděčným výsledkem jeho hospodářské závislosti, ale také osobního rozhodnutí a projevu svobodné vůle. Skutečný zlom přinesla 70. léta 19. století. Prusko se po vítězství nad Francií přetvořilo v mohutnou německou říši a kancléř Bismark zahájil 1871 otevřený boj proti opozičním silám v zemi, zvláště proti katolické církvi a jejímu politickému uskupení - straně centra. Protože "Moravci" na Hlučínsku byli převážně katolického vyznání, postihla také je tíha kulturkampfu. Opolská vláda 1872 zakázala češtinu jako vyučovací jazyk na školách. Od 90. let směli být do funkcí farářů ustanovováni pouze absolventi pruských kněžských seminářů, kteří většinou už česky neznali. Tak se v průběhu druhé poloviny 19. a na počátku 20. století prosadila z historických alternativ zapojení širokých vrstev občanů Hlučínska do politického vývoje ta, která směřovala k splynutí se státně politickým národem pruským. V tomto smyslu se vývoj etnika českého odlišoval od etnika polského.

Porážkou centrálních mocností v 1. světové válce, rozpadem německého císařství a habsburské monarchie vznikla potřeba nového státoprávního uspořádání středoevropského prostoru. Za těchto okolností se zrodila také Československá republika. Političtí představitelé Čechů a Slovanů v zahraničním i domácím protirakouském odboji uvažovali o budoucích hranicích státu. Vznikly koncepce, které počítaly s připojením rozsáhlých oblastí, které kdysi v minulosti byly součásti českého státu, např. Horní a Dolní Lužice, Kladska, ale i Hlubčicka a Ratibořska, kde se předpokládal souhlas tamního obyvatelstva. Z jižního Ratibořska se dokonce již v roce 1915 a potom 1918 ozvaly signály: poprvé z bořutínské fary hlučínských duchovních, podruhé memorandum podepsané několika faráři, učiteli, podnikateli a obchodníky, které žádaly české politiky a v roce 1918 zástupce vítězných mocností na Pařížské mírové konferenci, aby se "nezapomnělo na tyto oblasti, jež tradičně patří k českému národnímu majetku". Byl to však hlas několika jedinců, kteří zřejmě, jak ukázaly další události, nemluvili zcela jménem veškeré populace krajiny. Rozhodnutím Pařížské mírové konference byla Československu přiznána jižní část Ratibořska o rozloze 316 čtverečních kilometrů s přibližně 50 000 obyvateli, z toho podle pruských sčítání lidu s 89 % Čechů a 11 % Němců. Předání území v únoru 1920 bylo sice zdvořilé, ale velmi chladné. Návraty odtržených území k mateřským celkům byly a jsou spojeny s obrovskými problémy a sotva kdy splní očekávání, jež do nich na obou stranách vkládáno. Vrací se obvykle obyvatelstvo zcela jiné kvality, než bylo to původní. Také země, do nichž se ztracená území a populace vracejí, prodělaly vývoj, jenž často k nepoznání změnil jejich podobu. Zvláště, trvalo-li toto oddělení šest generací, jak tomu bylo v případě Hlučínska. Na obou březích Opavy se mnoho změnilo. "Moravci" na pruském břehu řeky za 180 let pruské svrchovanosti změnili nejen svou politickou orientaci, ale také vztah ke své výchozí mateřské zemi a už zcela k nepoznání svou mentalitu. Snad jediné, co v protestantském obklíčení zůstalo, byla upřímná katolická víra, která napomáhala zakonzervování některých myšlenkových stereotypů z časů před pruským záborem a posilovalo setrvání na "moravském" jazyku. Realizací závěrů Versailleské mírové smlouvy, tj. předáním Hlučínska nově vzniklému československému státu, vznikl problém začlenění, který jsme si navykli označovat jako hlučínskou otázku. Oblast Hlučínska se stala v meziválečném období silně problémovým územím nového Československa, polem, kde hospodářských obtíží, sociálního neklidu, nerozvinutého národního povědomí i malé ochoty přizpůsobit se novým podmínkám masově využívali vůdcové německých nacionalistických iredentistických organizací k destabilizaci českého státu. Pro stabilitu Československa bylo získání tohoto nevelkého území velmi problematickým přínosem, málokdo byl si ochoten přiznat, že hlučínští "Moravci" byli "zachraňováni" od plného poněmčení proti své vůli, že nebylo respektováno jejich svobodné rozhodnutí, svobodná volba. Důkazem toho se staly parlamentní volby v roce 1935, kdy většina voličů (73,3 %) na tomto území dala své hlasy německým nacionalistickým stranám tehdy již programově usilujících o rozbití Československa. Vzdor tomu, že k německé národnosti se při cenzu 1930 přihlásilo pouze 7,5 % obyvatel.

Na základě mnichovského diktátu nacistické Německo připojilo v říjnu 1938 Hlučínsko ne k Sudetengau, ale přímo k Altreichu. Zisk z toho byl pro obyvatele kraje problematický. Snad nejtíživějším důsledkem byla povinná služba mužů ve wehrmachtu, což mělo za následek velké lidské oběti, strádání, stovky a stovky mrtvých. Tato causa dodnes traumatizuje část hlučínských rodin a spor o právo připomínat si jejich památku vnáší neklid o kontroverze do místní společnosti. Čtyři desítky let totalitního režimu pod komunistickou kuratelou sice napovrch vytvořily zdání, že hlučínská otázka byla vyřešena, ve skutečnosti však řada specifik této oblasti a jejich obyvatel zůstává nadále skutečností. Zdá se, že teprve urychlené zformování občanské společnosti, která je na principech demokracie a samosprávy, převezme řešení starých i nových problémů do těch, kterých se to bezprostředně týkají, a respektování práva občana na svobodnou volbu a rozhodování přinesou východisko ze složité, specifickou cestou historického vývoje vytvořené situace.

Milan Myška: Historie Hlučínska (převzato z knihy Pozdrav z Hlučínska)